Leden 2007

Věčná láska 1

25. ledna 2007 v 20:44 | Twiggy 33 |  kapitolovky - nedokončené
1. kapitola
Stěhování
Byl konec prázdnin a ona se měla vrátit do sedmého ročníku v Bradavické školy čar a kouzel. Nebyla však stejná jako dřív. O prázdninách se bezhlavě zamilovala do nebelvírského chytače Jamese Pottera.
Seděl na lavičce v parku a přemýšlel o ní. O té božské Lily Evansové, která ho už šest let odmítá. Proč? Nemohl na to pořád přijít. Dřív si myslel, že ho nemohla vystát, protože napadal ostatní studenty, ale teď? Už je přece nenapadá, už přes tři roky žádnému nic neudělal, tak proč…
U JAMESE DOMA
" Ahoj Jammie," usmála se hned po ránu na Jamese jeho maminka "vstávej, už je 10 hodin a mám pro tebe překvapení."
"Jaké?" zeptal se bleskurychle James.
"Budeme se stěhovat."
"A kam?"
"Na druhý konec Londýna, tam, jak bydlí ta druhá kouzelnická rodina, myslím, že s jejich dcerou chodíš do školy?"
"Myslíš Evansovi?"
"Ano ano, tak se jmenují." Řekla si víceméně pro sebe paní Potterová
"A kdy?"
"Zítra a mimochodem, zítra k nim jdeme na večeři, tak doufám, že se budeš chovat slušně"
"Jasně mami"zazubil se James
"Jako obvykle" řekl si pro sebe, když mamka nebyla v doslechu
U LILY DOMA
"Lily, drahoušku, je krásný slunný den, tak vstávej" budila Lily její maminka
"Jasně, už jsem vzhůru" odpověděla rusovlasá dívka
"Chtěla bych ti něco říct," začala její maminka "zítra se k nám přistěhují noví sousedi a přijdou k nám na večeři"
"A jak se jmenují?"
"Myslím, že Potterovi"
"No paráda"
"Copak si říkala?"
"Ale nic"
"Dobře zlato, snídaně je hotová"
"Jo hned přijdu"
DRUHÝ DEN, POTTEROVI SE STĚHUJÍ
"Tak co Jamesi, jak se ti tu líbí?" zeptal se Jamese jeho tatínek
"No zatím nevím, jdu se trochu projít"
James šel do lesa, byl asi 15 minut cesty od jejich domu.
"Lily, zlatíčko, kam jdeš?"
"Jdu na procházku, do lesa."
"Dobře broučku, ale brzy se vrať."
"Jasně mami"
V LESE
Ach jo, proč se musel přistěhovat zrovna teď a zrovna sem?
Ach jo, kéž bych ji tak potkal.
"Au" vyjekla nějaká dívka
"Stalo se ti něco?" zeptal se James dívky, aniž by se na dívku podíval
"Ne nic, jsem v pohodě, jen jsem si odřela koleno."odpověděla dívka, kterou ten kluk srazil.
Najednou se na sebe oba podívali a málem dostali infarkt.
"Co ty tady děláš? Řekli oba unisono.

Nejlepší vánoční dárek 3

25. ledna 2007 v 20:41 | Twiggy 33 |  kapitolovky - dokončené
To je." Odmlčel se…stoupl si za ní a rukama se opřel o parapet. Jeho pohled se upíral někam do neurčita.
"Proč mě pořád odmítáš? Proč? Udělal jsem ti něco?" I když sebral všechnu svojí odvahu, konec otázky skoro zašeptal. Naprosto ji tím zaskočil.
Otočila se a ocitla se mu tváří v tvář. Dělil je od sebe jen maličký kousíček. Přesto to pro ně byl snad kilometr. Podívala se mu do očí. Byli smutné. Plné očekávání, lítosti a…lásky.
Po tváři jí stekla slza
"Ty pláčeš?"
"Promiň, já…já…nechtěl jsem tě urazit. Promiň." V jeho tváři se zračilo zoufalství. Tohle nechtěl. Něžně jí z tváře stíral slzy.
"Ne…ne, ty se nemáš, za co omlouvat. To já…já bych se ti měla omluvit. Za ty roky ustavičného ponižování a urážení. Nechtěla jsem ti ubližovat." I přes vzlykání pokračovala.
"Už se ti nebudu plést do života." Otočila se a chtěla utéct. On ji však nemohl jen tak pustit. Pevně ji chytil za paži a nepustil. Přitáhl ji k sobě. Stáli několik centimetrů od sebe, takže mohl vidět každičkou pihu na její tváři.
"Co když ale chci, aby ses mi pletla do života?"
Zmateně zamrkala. Její zrychlený dech se odrážel na jeho tváři. Teď nebo nikdy. Naklonil se k ní a překonal tu několika centimetrovou bariéru mezi nimi a políbil ji. Trvalo to snad věčnost.
Odtáhl se od ní a pozoroval její zavřená víčka. Byla tak nádherná.
Bál se, aby ji neztratil. Nemohl to dopustit.
"Miluji tě." Z jeho myšlenek ho vytrhl až její hlas. Pořád měla semknutá víčka a přerývavě dýchala.
"Cože?"tak tohle vážně nečekal. Byl připravený na všechno…facku, nadávky, ale tohle?
"Miluji tě." Bylo pro něj rajskou zahradou slyšet ty dvě slůvka z jejích úst.
Pevně ji chytil do náruče a zatočil s ní kolem do kola.
Nebelvírskou společenskou místností se rozléhal smích dvou mladých lidí.
Postavil ji zpátky na zem a znovu políbil. Venku začalo sněžit a hodiny na krbu právě odbily půlnoc.
Bylo 25. prosince a James Potter právě dostal ten nejlepší dárek k Vánocům.

Nejlepší vánoční dárek 2

25. ledna 2007 v 20:40 | Twiggy 33 |  kapitolovky - dokončené
O pár pokojů dál řešil někdo to stejné dilema. Černovlasý chlapec seděl na posteli a prohlížel si fotografii jedné velice krásné dívky. Snažil se přijít na odpověď na dvě naprosto jednoduché otázky: "Proč jen ho nechce? Co jí k sakru udělal?"
Byl naprosto zoufalý. Kamarádi mu radili, ať si najde jinou dívku a na ni zapomene. On to ale nedokázal, nešlo to. Zkoušel se i opít…nikdy to ale nevedlo k ničemu jinému, než k pořádné kocovině a bolesti hlavy. Proto všechny jeho pokusy vzdal. Sedm let. Sedm let se ji ptá pořád na to samé a ona pořád odpovídá to stejné…to strašné slovo složené ze dvou písmen…NE.
Jak krutě to zní. Položil fotografii zpět na noční stolek, kam patřila, sundal si brýle a promnul si oči. Muselo být už pozdě v noci a on byl hrozně utahaný, ale nemohl usnout. Pořád totiž myslel na ni. Na její vlasy…oči…úsměv…dokonce už se mu v hlavě přehrával i její hlas. Připadal už si jako blázen. Musel s tím přestat! Musí na ní zapomenout! Jinak už vážně zešílí.
Rázně se zvedl z postele a v pyžamu, které tvořil pouze spodní díl sešel do společenské místnosti. Sedl si do svého oblíbeného křesla u krbu a pozoroval plápolající oheň. Všude byla vánoční výzdoba, protože dnes bylo 24. prosince.
A on? Místo, aby se jako ostatní těšil na zítřejší nadílku, sedí u krbu a myslí na ní.
Rusovlasá dívka měla stejný nápad jako on. Potichu sestupovala po schodech a když schodech a když scházela z posledního schodu, tak si ho všimla. Určitě to byl on. Mohla se otočit a odejít. Očividně ji vůbec nezaregistroval, protože seděl zády k ní. Ona to však neudělala.
"Můžu si přisednout?" pravděpodobně nečekal, že by se tu někdo objevil, a tak vstal a otočil se k čelem k ní. Na sobě měl pouze kalhoty od jeho "pyžama" a jí připadal neuvěřitelně sexy. Sjížděla ho pohledem a nemohla přestat. On na tom nebyl o moc líp. Její noční košilka zakrývala opravdu jen to nejnutnější a vzhledem k tomu, že Lily byla velmi krásná se není čemu divit. Po chvíli oběma došlo, co se děje, a tak od sebe trochu rozpačitě odtrhli pohled.
"Jasně….jasně, proč ne?" Nádherně se usmál.
Posadili se do křesel u krbu a oba mlčeli. Najednou se Lily zvedla a přešla k oknu následovaná Jamesovým udiveným pohledem.
"Je to nádhera!" opřená o okenní parapet se dívala na bradavické pozemky pokryté zářivým, bílým sněhem. Její vlasy se leskly v měsíčním světle a smaragdové oči zářily ve světle krbu. Dodal si odvahy, pomalu se zvedl a přešel k ní.

Nejlepší vánoční dárek 1

25. ledna 2007 v 20:39 | Twiggy 33 |  kapitolovky - dokončené
Ležela v posteli a stále si pokládala jednu a tu samou otázku: "Co se to s ní děje?"
Sedm let ho nenávidí a najednou…to přece není možné…zbláznila se…stoprocentně se zbláznila.
Kdyby jí tohle někdo řekl před rokem, vysmála by se mu. Ale teď…
Zavřela oči, otočila se na břicho a hlavu zabořila hluboko do polštáře. Na mysli jí vytanula vzpomínka z minulého týdne.

Už bylo pozdě a ona šla s plnou náručí knih zpátky na kolej. Přes tu obrovskou hromadu, co nesla v náručí skoro ani neviděla a po pravdě řečeno ani se moc nesoustředila na cestu. Protože zase myslela na něj. Měla ho plnou hlavu. Ty jeho nádherné oči, laskavý úsměv a vypracované tělo jí poslední dobou doháněly k šílenství. Zahnula za roh a někoho sejmula. Sesypala se, jak hruška.

"Promiň." Vyhrkla okamžitě, aniž by se podívala na svojí oběť.

"To je v pořádku, taky jsem byl myšlenkami někde jinde." Tenhle hlas by poznala mezi tisíci. Příjemný a hluboký hlas nemohl patřit nikomu jinému, než nebelvítskému chytači Jamesi Potterovi. Byla naprosto mimo. Pomalu zvedla hlavu a zadívala se do těch jeho nádherných očí. Nevěděla, co říct, a tak se jen přiblble usmála. Netušila, že podle


Každý se někdy může mýlit... 3

25. ledna 2007 v 19:41 | Lucinka256 |  jednorázovky
Že bez tebe,
můj život smysl nemá,
že udělám,
jen pro tebe,
co budeš chtít.

Prosím dovol mi,
s tebou být o samotě,
jen jedenkrát zkus,
má drahá,
mě svou přítomností
na chvíli poctít.


Bělmo sytě zelených očí oválného tvaru získalo lehký, narůžovělý skleněný nádech. Vzápětí koutek oka dovolil jedné malé slze uniknout a pomalu, zlehka stékat po tváři plné roztomilých pih až na bradu. Tam jí lehce roztřesený dívčí ukazováček setřel.
Nechtěla brečet. Nechtěla brečet v přeplněné společenské místnosti, která doslova praskala ve švech díky tomu, jak byla přecpaná mnoha nebelvírskými studenty, kteří hlasitě oslavovali. Nechtěla některým z jejich řad, obzvláště těm posměvačným, dopřát tu rozkoš a začít tu plakat. A už vůbec nechtěla být smutná a dávat svému rozhořčení průchod pomocí mnoha slaných slz kvůli němu.
Když dívka s zářivě ryšavými vlasy, které si dnes ráno nechala rozpuštěné a ony jí vesele spadaly pod ramena, potichu popotáhla, nezbylo jí než doufat, že jí nikdo nezaslechl. Již několik minut v ní sváděly vnitřní bitvu dvě strany - jedna chtěla odejít do své ložnice a tam se vyplakat, druhá chtěla zůstat sedět v příjemném a útulném křesle, a zde předstírat, že jí absolutně nezajímá s kým se ten ubožák právě ocucává.
Až doposud odolávala první myšlence. Ale po dvou hodinách bujného oslavování dnešního nebelvírského vítězství její pohled znovu utkvěl na brýlatém černovlasém mladíkovi, který se vášnivě objímal a líbal s nějakou její spolužačkou, dnes už nejméně posté. Opět se v ní vzedmula vlna nenávisti, nedokázala zde nadále zůstávat a přemáhat samu sebe. Ale byla to nenávist?
Rozhořčeně vstala. Měla sto chutí jít za ním, jednu mu vrazit a pořádně mu do očí říct, jak jí rozčiluje. Jenže jen samotný pohled na jeho silnou paži, která právě jemně hladila blonďatou dívku po zádech, jí v tom zabránil. I když si to nechtěla připustit, tak žárlila. Žárlila na něj, protože se jí začínal líbit.
Otočila se k němu zády, nechtěla ho již ani vidět. Naštvaně zamířila ke schodům do dívčích ložnic a dusavě je vystoupala. Během posledních kroků, než za sebou s hlasitým prásknutím zavřela dveře, již nedokázala zadržet hřmotný vzlyk.

Myslela si, že si jejího odchodu nikdo nevšiml. Ale mýlila se. Hnědé oči Jamese Pottera jí několik posledních vteřin bedlivě pozorovaly… a jeho uším neušel ani její utlačovaný pláč.
Vítězoslavně se usmál a mrkl na Siriuse, svého nejlepšího přítele. Třeba se mi to konečně podaří, napadlo ho.


Lily zkroušeně dosedla na svojí postel a slzám se jí povedlo zabránit již jen několik vteřin. Nepoznávala se. Vůbec nechápala proč brečí? Proč? Vždyť jí ten nafoukanec Potter celé dlouhé roky jen lezl na nervy tím, jak se přede všemi naparoval a pyšně tyranizoval a věčně jen šikanoval slabší. Vadilo jí, že se posmívá nemohoucím a často někomu ubližuje jen tak, pro zábavu, že si o sobě myslí, že mu bude ležet u nohou, když se na ní třeba jen usměje. Nedokázala s ním strávit v jedné místnosti déle než jednu hodinu.
Ale to se změnilo. Od začátku sedmého školního roku v Bradavicích se James Potter začal chovat úplně jinak než jak ho znala předtím. Přestal si hloupě čechrat vlasy pokaždé, když jí spatřil. Skoncoval s ubližováním těch, které neměl rád. Již se tolik nezajímal o Lily, přestal jí pořád někam zvát a nabízet jí setkání.
A když poté začal, koncem září, chodit s Charlotte z šestého ročníku, ukázal se být úplně jiným než vloni. Lily nezdravil, neusmíval se na ní, neslyšela ho o sobě mluvit. Jako by jí chtěl smazat ze svého života… jako by na ní chtěl zapomenout…
Až tehdy si Lily uvědomila, že jí něco shází. Když jí už hlasitě nezdravil každé ráno u snídaně, nesnažil se jí pod nějakou záminkou vylákat ven, aby s ní mohl být alespoň minutku sám a neusmíval se na ní, Lily se začínala cítit, jako by jí podváděl. Ač si to nechtěla nikdy připustit, chybělo jí to. Chyběly jí jeho veselé škleby, chyběly jí jeho roztomilé pokusy, chyběly jí jeho neustálé narážky. To, co jí tolik let dělalo tak dobře, najednou prostě skončilo. James s tím přestal.
Malé slzy krásné dívky pomalu padaly na čistý bílý polštář na její posteli. Popotáhla a z šuplete svého nočního stolku vytáhla kapesník, do kterého se hned vzápětí hlasitě vysmrkala. Zhruba před rokem by se za svůj smutek nejspíš odsuzovala. Ona brečí! Pláče, pláče kvůli Potterovi. Nikdy předtím jí nebylo ani trochu líto jeho zklamaného výrazu, který se mu na tváři objevil pokaždé, když jej opět odmítla.
A teď si vyčítala každé ošklivé slovo, které mu kdy vmetla do obličeje. Za těch pár měsíců se hodně změnilo, změnila se ona, změnil se James, změnily se její pocity.
Nemohu si již déle nalhávat, že to tak není, uvědomila si Lily. Jsem do něj zamilovaná a žárlím na něj. Žárlím na tu pitomou husu, která mě vystřídala a kterou má teď možná tolik rád, že na mě zapomněl.
Skrz světle červené závěsy na její posteli pronikl až na její tvář svazek říjnových zapadajících slunečních paprsků a jemně, jako by jí chtěl utěšit, jí pohladil po tváři. Lily si rychlým pohybem setřela slzy z mokrého obličeje a položila svou hlavu na měkký polštář.
Co má dělat? Má za ním jít a říct mu to? Po tolika letech, kdy ho tak ponižovala? Má jít za ním a omluvit se mu? Ne, to v žádném případě. Hrdost Lily Evansové by něco takového nikdy v životě nedovolila. Ale co si tedy má počít? Má snad čekat, než se rozejdou a on si jí začne znovu všímat? A co když se nerozejdou? Co když se nikdy nepohádají a po několika letech se třeba i dokonce vezmou? Co když jí ani nepozvou na svatbu?
Lily zabořila svou hlavu do polštáře vlhkého od slaných slz a ještě štkavěji se rozbrečela. Cítila, jak jí slzy nepříjemně pálí na tváři i kolem očí, jak její líce rudnou stejně jako oční bělma. Musím vypadat jako stará čarodějnice… jako stará, ošklivá, ubrečená a smutná čarodějnice.
Kdyby se po necelé půlhodině na pokoji neobjevily jeho ostatní obyvatelky, Lily by s hlavou složenou na polštáři, pravděpodobně plakala dále. Ovšem jejich nečekaný příchod jí přiměl přestat a pokusit se usnout. Nepřála si být spatřena s prorudlýma očima a sama sobě děkovala, že jí napadlo za sebou zatáhnout závěsy postele. Takhle jí totiž ostatní dívky nemohly vidět.
Lily se podařilo usnout jen na několik hodin. Zhruba hodinu po půlnoci se probudila a nemohla se opět ponořit do spánku. V myšlenkách se pořád vracela k Jamesovi… a ty jí proto nepovolovaly si dostatečně vyčistit hlavu a začít opět dřímat. Poté, co se několik minut snažila bezvýsledně unavit posloucháním hlasitých oddechů svých kamarádek, rozhodla se, že se dojde napít. Doufala, že jí chůze unaví.
Až když slezla z postele si znovu uvědomila, že má na sobě ještě pořád svoje obyčejné oblečení, černý školní hábit, který v Bradavicích sloužil jako školní uniforma. Ovšem převlékat se nechtěla. Proč také?
Nazula si své pohodlné bačkory a vydala se do společenské místnosti. Nejprve se důkladně rozhlédla kolem sebe, jestli je místnost opravdu prázdná a když se o tom ujistila, sebrala ze stolu džbán s vodou a nalila si jí do sklenice, která tu zbyla ještě z noční oslavy. Napila se, ale ke své nelibosti, se cítila ještě méně unavena než předtím.
Do ložnice se vracet nechtěla a tak se usadila do svého křesla a pozorovala své okolí ozářené jemným měsíčním světlem. Kulatý měsíc na obloze osvítil nábytek v jasných rudých barvách a nevýrazné měsíční paprsky tančily svůj lehký a tajemný noční tanec. Poskakovaly a vesele křepčily jako malé děti, které ještě neprošly nástrahami světa a nezakusily žádné strasti. Byly jako přerostlí, rozkošní, čtyřletí andílci, nemuseli se starat o nic jiného než o své vlastní potěšení, neměli žádné povinnosti ani úkoly. Jediné, co chtěli mohli a měli, bylo se radovat ze svého skromného a jednoduchého životního poslání a ukazovat obyčejným lidem pod nimi, jak může být svět krásný a bezstarostný. Jediným jejich úkolem je poukazovat zbloudilým, nešťastným a zadumaným lidským duším, že žít je krásné, že život je jedinečný dar. Připomínat jim, že i když se jim zrovna teď dařit nemusí, jednou může být lépe.
Lily na okamžik zatoužila se na malou chvíli proměnit v jednu tu stříbřitou nitku, vznést se vysoko nad zem a připojit se k ostatním. Přála si se alespoň minutku procházet po tmavé noční krajině a hladit svými konečky jiné posmutnělé duše.
Povzdechla si. Moc dobře věděla, že to není možné. A přece ve skrytu duše chtěla být jedním z nich a utéci od svých starostí, na chvíli, na jeden kraťoučký okamžik, zapomenout na osobu, která jí poslední dobou tolik ublížila a dennodenně jí zraňovala. Za to jej nesnášela… a zároveň jej milovala. Je to vůbec možné?
Lily očarovaně hleděla na měsíční oblohu a dění kolem sebe absolutně nevnímala. Nechtěla ho milovat, nechtěla k němu nikdy v životě nic cítit, protože již z předchozích let jí byl tolik nesympatický. Nikdy se na něj nechtěla začít dívat jinak, než jako na otravného spolužáka a nafoukaného famfrpálového chytače.
Přesto se tak stalo. Po více než šesti letech, co se znali, se zničehonic začal chovat úplně jinak než předtím. Změnil se, byl úplně jiný než předtím. A přestal si jí všímat…
Nejprve ho z duše nenáviděla… a pak se do něj zamiluje. Je to vůbec normální?
V duchu se jí vybavila slova z jedné mudlovské knížky. Každý se někdy může mýlit… Lily si uvědomila, že i ona se dlouhou dobu mýlila. Jenže teď už může být pozdě, třeba už svůj omyl nebude moci nijak napravit. A jak by si teď přála vystřízlivět třeba jen o pár měsíců dřív…
Proč si to uvědomila až tehdy? Proč až když se začal lepit na jiné dívky jí na něm konečně začalo cosi přitahovat? Copak k tomu potřebovala tolik dlouhých let, než si uvědomila, co on kvůli ní musel celé ty roky snášet? Nikdy nechodil s někým jiným, nikdy žádnou jinou dívku neoslovil. A ona to ignorovala, nevšímala si toho.
Dělá to snad naschvál? Chce mi ukázat, jaké to je jen marně toužit a dělat si plané naděje? Nebo už mu jsem lhostejná? A co když to všechno nemyslel doopravdy?
Po její tváři opět začalo putovat několik slz, dnes již nejméně stých. Lily už se jim nebránila. Chtěla se vybrečet, chtěla si pomocí nich ulevit a doufala, že jí alespoň ony dokážou zbavit jejího zmatku v hlavě. Jenom doufala, protože až moc dobře věděla, že to není možné.

Nevšimla si, že několik posledních minut už není v místnosti sama. James Potter, právě ten, který jí tolik zklamal a zároveň překvapil, vyšel ze své ložnice, když uslyšel její lehké kroky na chodbě vedoucí do společenské místnosti. Také on nemohl spát. Postřehl, že odešla uprostřed velkolepé oslavy a nemohl na ní přestat myslet. Je možné, že by se konečně splnilo jeho mnoholeté přání a změnil se její pohled na něj? Je snad pravdou, že se mu svými činy podařilo jí vyprovokovat a zároveň si konečně uvědomila, že není takový, jak si o něm myslela?
Našel jí v jednom z útulných a teplých křesel, ozářenou svitem měsíce. Slušelo jí to. Její oči v měsíční záři získaly ještě krásnější zelenavý nádech, její vlasy, byť se zamotaly a zacuchaly, i v té tmě rámovaly její již tak krásný obličej a zdůrazňovaly jedinečnou ženskost její postavy. Narůžovělá ústa se sice zkřivila kvůli jejím, ne zrovna pozitivním, myšlenkám, ale i přesto působily stejně něžně a jemně jako obvykle, vyvolávaly v něm ten dobře známý pocit zamilovanosti a chuť je políbit. Dokonce i slzy, které jemně hladily její tvář s nevídanou lehkostí, byly krásné a milé. Stříbrně se zaleskly, jako perly v hlubokém moři, a smáčely její hebkou kůži. James zatoužil být jednou z nich jen pomalu stékat po její líci a přitom si vychutnávat poddajnost její pokožky…
Byla tak smutná a přitom tak nádherná. Nechtěl jí nechat déle se trápit, každá buňka v jeho těle se dožadovala jí pomoci a on je zadržel jen proto, aby se mohl ještě chvíli nepozorovaně dívat a obdivovat jí. Teď už ale nedokázal jen stát a mlčet. Dnes má šanci, větší než kdykoliv předtím, a nechtěl jí opět promarnit.
"Lily?" váhavě se ozval a několika téměř neslyšnými kroky se k ní přiblížil. Otočila se a upřela na něj své úžasně hnědé oči. Zaskočil jí, zatvářila se překvapeně a rychle setřela své slzy z tváří.
"Ehm… no… ahoj," vyrazila ze sebe po delší chvíli. Očividně nevěděla, jak se v dané situaci zachovat, zda se na něj obořit, že jí tajně pozoroval, či být ráda, že je právě zde. Váhavě volila slova a nedokázala v tu chvíli říct více.
James se trochu pousmál, jakkoliv to jen bylo možné, když jí viděl tak zarmoucenou. "Proč brečíš?"

Kdybys jen věděl…, pomyslela si. Nevěděla co odpovědět. Rozhodně mu nehodlala oznámit, že tu prolévá své slzy kvůli němu, ale na druhou stranu mu zase nechtěla lhát. Pozvedla k němu své oči. "Já… jen jsem trochu smutná… to občas bývám, když mě to popadne…"
Co to plácám? Větší pitomost jsem snad ani nemohla říct. Teď budu vypadat, jako bych…
Z jejich úvah jí vyrušila jeho odpověď. "Aha, to se někdy stane, moc dobře to znám."
Nemohla si nevšimnout, že byl značně nervózní. Udivilo jí to. Snad mu není tak úplně lhostejná? Nebo jen prostě neví co říct?
"Jo, to jo."
Nedokázala ze sebe vypravit více, než ta tři hloupá slova. Rozhodně se ocitli v netradiční situaci. Uprostřed noci, ozářeni měsícem, který již za pár dní dosáhne úplňku, sami dva. Upřela na něj svůj pohled a trochu si jej začala prohlížet. Nemělo cenu se tomu bránit, již několik hodin věděla, co k němu skutečně cítí. Neklidně se na ní usmíval a zřejmě nevěděl, co odpovědět.
Musela přiznat, že mu to rozhodně slušelo. Pořád ještě na sobě měl svůj školní hábit, zřejmě se ještě nepřevlékl. Nebo, že by se nestačil převléknout? Že by byl natolik zaneprázdněn svojí novou přítelkyní, že by se ještě ani nestačil odstrojit do noční košile? Že by se zrovna odebral ze své ložnice, poté co…
Ne, tak to není, napomenula se v duchu a podobně myšlenky radši zahnala…
Jeho oči nevyjadřovaly absolutně nic. Z jejich výrazu se nedal vyčíst žádný pocit, žádná myšlenka. Jenom jí němě pozorovaly a hnědě se na ní usmívaly, byť silně znepokojeně, schovány za kulatými skly jeho brýlí. Tmavě hnědé vlasy se jako obvykle zformovaly do netradičního tvaru, jako by je právě cuchal vítr, působily nesmírně bujaře a charismaticky - přesně jako James.
Vstala. Situace jí začínala být čím dál trapnější a chystala se odejít. "Chtěla jsem se napít," řekla prostě a v duchu se pochválila za smysluplnou odpověď. Věděla, že mu muselo dojít, že lže, protože vedle jejího křesla ležela prázdná sklenice od vody. Ale to jí v tu chvíli nezajímalo, jenom chtěla jít pryč…
Než se však stačila dostatečně vzdálit, jeho silná paže jí chytla za loket a přitáhla jí k sobě. Oči mu zářily jako dvě hvězdičky, okouzlovaly jí svým jedinečným leskem a šarmem.
Lily se překvapeně zamračila. Chtěla se mu vytrhnout, ale nepovolil jí to. Místo toho k ní přistoupil ještě blíže, takže mohla cítit jeho teplý dech a působivou dokonalost jeho postavy. Byli od sebe vzdáleni jen několik krátkých centimetrů. A přesto chtěla být ještě blíž…
Pak se odhodlal a zvolna přivřel oči. Naklonil se k ní a lehce jí políbil. Jenom se na kratičký okamžik jemně dotkl jejích úst, jako by jí chtěl těmi svými jen jemně pohladit. Zlehka, krásně, zamilovaně, jako by čekal, jak zareaguje.
Nejdřív se cítila pobouřeně a rozčileně, pravděpodobně se v ní projevil pozůstatek její bývalé nenávisti. Ale pak si vzpomněla, co se kvůli němu natrápila a dlouho nebyla schopna si přiznat svou lásku. Uvědomila si své dnešní slzy, které prolila právě pro tento okamžik. Nechtěla ho promarnit, ztratit svou šanci.
Jen se zlehka usmála, zavřela oči a vdechla jeho přítomnost a příjemnou vůni. Lehce se nahnula a opětovala jeho políbení. Vložila do něj vše, své dnešní pocity i své zklamání a žárlivost. Chtěla se ho ústy dotknout a ochutnat je. Zlehka je políbit, zapomenout na dávno minulou nesnášenlivost a vnímat jen jeho.

Jeho ústa se hladově zformovala do příjemného tvaru a nepřestávala se něžně dotýkat těch jejích, hladit je a užívat si jich a jedinečnosti tohoto okamžiku. Objal jí kolem pasu a přitáhl ještě blíže k sobě. V tomto okamžiku je jen jeho a bude moc jen jeho zůstat. Už jí nikdy nechtěl ztratit…

Následujícího dne byla celá škola vystavena obrovskému překvapení. Při snídani si ti dva sedli vedle sebe a výjimečně zapomenuli na své kamarády. Dýchali jen pro sebe, cítili jen sami sebe a každý tu byl jen pro toho druhého. Usmívali se na sebe a jen velmi nevnímavému studentovi či profesorovi by v tu chvíli nemohlo nedojít, že se cosi změnilo.
James Potter a Lily Evansová se po dlouhé době dali konečně dohromady.

Každý se někdy může mýlit... 2

25. ledna 2007 v 19:40 | Lucinka256 |  jednorázovky
O dva roky později…

James se protáhl v lehké pohovce, která stála vedle postele uprostřed jeho pokoje. Dnes vystupoval s neobvyklou, jemu ojedinělou zadumaností, příliš se nevybavoval se známými, které potkával kolem sebe.
Jeho zamlklosti si v první řadě všiml samozřejmě jeho nejlepší přítel, Sirius Black. Sirius o prázdninách mezi šestým a sedmým ročníkem uprchl od své hrozné rodiny a protože skončil na ulici, Jamesovi rodiče se jej ujali. Takže se s Jamesem stali téměř bratry, prázdniny strávili pořád spolu v tom samém domě, v témž prostředí.
Bradavický lamač dívčích srdcí si elegantně prohrábl vlasy a jeho zadumaný pohled padl na Jamese.
"Dvanácteráku, co se to s tebou dnes děje?"
"Cože?" vyjekl James a trochu se oklepal. Pravděpodobně nad něčím přemýšlel a Sirius ho z jeho úvah nemilosrdně vyrušil. Překvapeně se na něj otočil.
"Ptal jsem se, co se to dnes s tebou děje," zopakoval Sirius a posadil se na jeho postel. V obličeji se mu objevilo několik starostlivých vrásek, které Jamesovi naznačovaly, že si o něj skutečně dělá obavy. Povzdechl si.
"Co by se se mnou mělo dít? Nic se neděje, jsem v pohodě, všechno je oukej," odpověděl nepřesvědčivě a zahleděl se na prázdně bílou stěnu jeho pokoje.
Sirius se ale nevzdával. "Ale no tak, já poznám, když tě něco trápí. Řekni mi co to je, protože já nedopustím, abys se takhle durdil celý den. Začínáš mi totiž až moc připomínat našeho drahého, mastnovlasého přítele a to se mi vůbec nezamlouvá."
James se proti svému smutku musel usmát. "No dobře, tak zrovna moc v pohodě nejsem," přiznal se po delší chvilce mlčení.
"Jako bych to neříkal," odvětil pohotově jeho kamarád. "Tak co tě trápí?"
"No… v podstatě se jedná o Lily…" prohlásil takovým samozřejmým a nenápadným tónem, jako by mu právě vysvětloval, že jahody jsou červené a borůvky modré.
"Hm, to mě mohlo napadnout. Už se kvůli tomu netrap, Lily zřejmě nebude ta pravá. Určitě si dokážeš najít lepší a k tobě vhodnější dívku, než jakou by ti byla ona," snažil se jej uklidnit Sirius, ale jeho slova Jamesovou myslí proplouvala bez jakéhokoliv následku. Prostě si jich nevšímal, protože podvědomě tušil, že nejsou a nikdy nebudou pravdivá. Ovšem nechtěl svému kamarádovi odporovat a tak se raději nevyjadřoval.
"Jen jsem přemýšlel, jestli by mě Lily třeba začala mít ráda, kdybych se trochu změnil…" zauvažoval nahlas.
"Cože?" vyjekl Sirius překvapeně "Proč by ses měl měnit? Jamesi, jsi takový jaký jsi a nemůžeš s tím nic dělat. Jsi dobrý a neobyčejný člověk, který by již sám o sobě měl zaujmout třeba jen svojí zvláštní povahou. Nepotřebuješ se změnit!"
"Moc dobře víš, o čem mluvím," bránil se James. "Tichošlápku, nejvíc jí vadí právě náš druh zábavy. Nelíbí se jí, když ubližujeme jiným. A když se nad tím zamyslím, tak musím přiznat, že má pravdu."
"Cože? Snad se nechceš najednou zastávat Srábka…"
James ho přerušil. "A ty si snad připadáš v pohodě, když někomu ubližujeme? Tobě to vždy připadá směšné a nikdy potom necítíš výčitky svědomí? Jsi si jist, že děláme správně?"
Jamesovy otázky donutily Siriuse se trochu zamyslet. Možná, že má v něčem pravdu…
"No, popravdě řečeno jsem si občas říkal, že…"
"Tak vidíš!" James ho opět nenechal domluvit a pokračoval: "Já si myslím, že bychom toho měli nechat. I kdyby se to Lily nelíbilo, tak to prospěje k dobru."
"Jamesi, ty jsi zamilovaný až po uši!" usmál se na něj Tichošlápek. "Ale dobrá, jak myslíš, necháme toho. Nebo alespoň před ní…"
James se vítězoslavně zašklebil. "Díky, jsi vážně super kamarád," poděkoval mu.

Jsi stále jiná,
pořád tak krásná,
ale jiná,
chladná
a nedostupná.

A já mám pocit,
že mi mizíš v dáli.
Proč to děláš?
Nebo mě jen můj zrak šálí?

Měním se,
kvůli tobě,
snažím se,
jen kvůli tobě.

Chci být lepší,
tebe hoden,
Všimni si toho,
nechci již být přehlížen.

Udělej pro mě,
moje milá,
jednou v životě
to,
co si přeji já.

Vyhov mi prosím,
dej mi šanci.
Nech mě,
jen jednou,
přestoupit hranici,
která už dlouho je
mezi námi.

Dej mi prostor,
přesvědčit tě,
že jsi mou láskou,
že miluji tě…


Po prvním měsíci sedmého školního roku v Bradavicích se už všichni Pobertové definitivně změnili. Nikdo ze studentů je nikdy neviděl ubližovat Severusi Snapeovi, nikdo je neviděl brát hůlky příliš hlasitým prvňáčkům, nikdo je nespatřil dělat něco výrazně špatného. Samozřejmě, že se z nich ze dne na den nestali naprostí andílci, protože to prostě není možné. Jenom se začali chovat značně lépe a počet jejich školních trestů se neustále snižoval…
I Lily Evansová tu změnu zaregistrovala a byla mile překvapena. Nejvíce jí těšilo, že už při učení není rušena hlasitými nadávkami na dnešní nezbednosti známé bradavické čtyřky. A ještě více se udivila, když si po měsíci šťastně zkonstatovala, že letos je jako prefektka, nyní i jako nová primuska, nikdy nemusela napomínat.
Ovšem její názor na Pottera samého se vůbec nezměnil. Pořád hloupě poposedával v jídelně a v naprosto nevhodných chvílích se poflakoval na chodbách. Nikdy nezneužil příležitosti, aby jí připomenul, jak jí to dnes sluší, případně jí někam pozval. I když už možná přestal ubližovat jiným, sám zůstal stejný a jeho nitro bylo pořád tak nafoukané a sobecké.
Její city vůči němu byly čím dál naštvanější, zatímco James se cítil čím dál více beznadějněji…

Nebelvírskou chlapeckou ložnicí sedmého ročníku lomcoval obvyklý neklid a panoval v ní hluk a nepořádek, přestože v tuto noční hodinu by již měli studenti dávno spát a v pokojích mít uklizeno.
Vysoký chlapec s tmavými vlasy se právě dohadoval se svým obrýleným přítelem stejné postavy. Malý a obtloustlý student jim jen tiše přihlížel, zatímco poslední obyvatel ložnice, plavovlasý a pobledlý mladík, se je snažil uklidnit. V místnosti panovala žívá a hádavá atmosféra.
"Jamesi, to prostě nemá cenu!" vykřikl Sirius Black a naštvaně podupával uprostřed pokoje. "Už to vzdej, víš, že to nejde."
"A proč by to nešlo! Jednou se přece může změnit, může jí konečně dojít, že nejsem takový, jak se domnívá."
"Už se o to pokoušíš šest let a pořád nic!"
"A mám ještě téměř celý školní rok. Pokud udělám něco, čím jí zaujmu, možná si toho všimne…" protestoval James. Zamračené obočí ani naštvaně rozezlené oči jeho obličeji skutečně neslušely.
Jeho přítel, Sirius se již chystal něco namítnout, aby mu zabránil. Dohadovali se, jak jinak, o svém chování a James je všechny nutil, aby se měnili spolu s ním. Jenže než stačil cokoliv namítnout, ozval se z rohu místnosti silný hlas nejchytřejšího z Pobertů.
"To je ono!" vyjekl Remus Lupin, který téměř celou poslední minutu mlčel a přemýšlel. "Něčím jí zaujmout… vyprovokovat…"



Každý se někdy může mýlit... 1

25. ledna 2007 v 19:38 | Lucinka256 |  jednorázovky
Každý se někdy může mýlit…

Jsi krásná,
jako zlatavé slunce v oblacích,
okouzlila mě tvá jedinečnost,
tvůj lehký smích.

Od chvíle,
co jsem tě spatřil poprvé,
můj zrak již nespočinul na jiné.

Od okamžiku,
co tebe jménem znám,
už se o jiné dívky nezajímám.

A přesto,
přesto mě stále jen přehlížíš,
ustavičně mé city urážíš,
na mé chyby
a nedostatky
ve svých větách narážíš.

Proč mě pořád jen odmítáš?
Proč?
Co proti mně máš?

Kdybych mohl,
vše pro tebe udělám.
Tak proč?
Proč?

Na to se tě ptám.


Na konci pátého ročníku…

Proskleným oknem prostupovaly do místnosti silné a žhavé červnové sluneční paprsky, slunce na obloze neunavitelně zářilo a v jeho blízkosti se nevyskytoval jediný mráček. Obloha se lehce modrala nad krajinou. Dnešní den byl jedním z nejteplejších v tomto roce a - jak už to bývá - právě dnes si jej někteří studenti nesměli užívat. Měli by k tomu možnost v předchozích dnech, nebo po konci tohoto týdne. Jenže počasí se, navzdory jim, rozhodlo a během těchto sedmi dnů příjemně vonělo blížícím se létem a lákalo je do přírody. Po jejich konci se slunce již zase rázně schovalo za mraky a začalo dlouhé dešťové období.
Nebelvírští žáci pátého ročníku právě trávili poslední volné minuty, kdy ještě měli čas se naučit, co dříve nestihli, nebo se k tomu neodhodlali. Většina z nich poposedávala v křeslech útulné společenské místnosti, spolu s několika těžkými učebnicemi Obrany proti Černé Magii, a polohlasně si odříkávali definice některých důležitých kouzel nebo si na něčem, co se zrovna vyskytlo v jejich blízkosti, zkoušeli účinky těchto zaklínadel.
Za necelou půlhodinu je čekaly zkoušky NKÚ, jedny z nejdůležitějších v jejich životě. První den je měli skládat právě z Obrany a protože nikdo z nich ještě přesně nevěděl, jak budou probíhat, všichni byli značně nervózní. Na dobré náladě jim nepřidal ani smích drobných žáků z prvního ročníku, kteří právě hlasitě probíhali směrem na chodbu, ani neustále se zhušťující atmosféra a narůstající nervozita.
"Expelliarmus!" vykřikl obrýlený tmavovlasý student a odzbrojil svým zaklínadlem překvapeného prvňáčka. Postižený zmateně vykřikl a divil se, že jeho hůlka potichu odlétla do ruky útočníka.
"Pro tu hůlku si přijdeš dnes večer," oznámil mu s klidem a přísně se na něj zamračil. "snad tě to naučí, že nás nemáš rušit."

Ryšavou dívku vyrušilo z jejího zamyšlení náhlé ticho, které v místnosti nastalo. Pootočila hlavu a zpozorovala nešťastného, oplácaného chlapce, který se právě tvářil, jako by přišel o svůj denní příjem čokolády a cukrovinek. Nemusela dlouho hledat viníka, stačilo se jen pozorněji podívat a spatřila Jamese Pottera s dvěma hůlkami v ruce.
Vstala a rozhodně zamířila ke skupince. Několik studentů na okamžik vzhlédlo od svých knih, aby se mohli stát svědky nového sporu, ke kterému se právě schylovalo.
"Pottere! Co to zase vyvádíš?" osočila se na hnědookého mládence Lily.
"Rušil nás," odpověděl prostě. Lily pomalu začínala vzteky rudnout v obličeji a přistoupila k němu trochu blíž.
"A to ti stačí jako důvod, abys mu vzal hůlku? Copak na to máš právo? Kdo si sakra myslíš, že jsi?" zvýšil se její hlas se nebezpečně zvýšil. Z očí jí doslova sršely blesky, očividně se necítila zrovna nadšeně, že jí někdo vyrušil od jejích knih.
"Tvoje životní láska, Evansová," usmál se na ní a několik přítomných studentů se zasmálo.
"Tak to asi sotva," naštvala se Lily a striktně mu vyrvala jednu hůlku z ruky. "Jsi ten největší ubožák, jakého jsem kdy potkala. Myslíš si, že jenom protože jsi dobrým kouzelníkem, si můžeš dělat co chceš. Chováš se, jako by ti patřil celý svět, stejně jako všichni ti tvoji povedení kamarádíčkové!"
James se zatvářil trochu zklamaně, ale vzápětí se mu podařilo opět nasadit svůj typický, posměšný výraz. "Vzala jsi mi mojí hůlku," ušklíbl se.
Lily se zuřivě nadechla a odebrala mu druhou hůlku, kterou James stále svíral ve své levé ruce. Tu vrátila malému prvňáčkovi, který se s tichým a děkovným zamumláním raději rychle vypařil na chodbu.
"Jak by se ti teď líbilo, kdybych ti jí nevrátila?" zamávala mu s jeho hůlkou před nosem a vypadala, že nemá daleko k tomu, aby jí zlomila.
"Asi bych nemohl složit zkoušky," odvětil jednoduše a přispěl tím k všeobecnému veselí.
"Jako by ti na nich záleželo! Nikdy ti nezáleží na ničem jiném, než jsi ty. Zasloužil bys si, aby ti jí jednou někdo zlomil, protože pak by ses třeba konečně začal chovat normálně!"
S těmito slovy Lily naštvaně pohodila svými zrzavými vlasy, které se ve slunci jemně zaleskly a hodila po něm jeho hůlku. Vzápětí se otočila na podpatku a hlasitě odkráčela zpět do svého křesla. Žáci se rozprchli zpět na svá místa, protože výstup již evidentně skončil.
James ještě chvíli tupě zíral směrem, kam se Lily odebrala poté, co mu vmetla do tváře vše, co jen mohla. Smutně si povzdechl a sebral svou hůlku ze země. Na učení už teď neměl žádné pomyšlení.
"Nevzdávej to, Dvanácteráku," snažil se ho povzbudit jeho nejlepší kamarád, Sirius Black "jednou se to může podařit…"
James upřel svůj zrak na rezavou dívku, sedící v křesle opodál. Jak se skláněla nad učebnicí, vlasy jí rozkošně padaly do čela. Moc jí to slušelo, i když zrovna sršela oheň jako nějaká zuřivá dračice. Jamesovi se líbila prakticky již od prvního okamžiku, co jí spatřil.
Problém byl v tom, že ona o něj neměla zájem.

Nejsem dokonalý,
to moc dobře vím,
až příliš mnoho zlého
jsem natropil.

Avšak jedno ti slíbím
- nikdy bych tě nezradil.

Byla by jsi mou květinou
a já se staral o tebe,
coby nejjasnější hvězdu,
vysadil bych tě na nebe.

Tak proč mi příležitost nedáš?
Proč,
jak naschvál,
si mě nevšímáš?


Z Jamesovi strany to byla láska na první pohled. Když Lily spatřil ještě v prvním ročníku, jak nastupuje do bradavického expresu, poprvé v něm vzplanul onen silný plamen zamilovanosti, který nezhasl ani po těch pěti dlouhých letech.
Byl by pro ní ochoten udělat vše, zkoušel vše možné, jen aby jí okouzlil. Jenže nic nezabíralo. Lily jej stále považovala za arogantního blbce a neprojevovala o něj větší zájem než o nevábně vonící ponožku.
Miloval jí a svou naději nikdy neztratil. I když se malá jiskřička naděje zdála být pořád menší, nikdy nevyhasla úplně…

Jsi jako lehká holubice,
co se,
křídly máchajíce,
vzdaluje a letí pryč.

A moje srdce volá:
"Křič!
Nenech jí jít,
máš jí rád,
může být tvou,
jednou,
snad…"


A čas plynul…

my-memories.blog.cz

1. ledna 2007 v 16:19 | maure |  SPŘÁTELENÉ STRÁNKY
Tak přidávám první spřátelenou stránku - www.my-memories.blog.cz. Jinak, objevila jsem je náhodou, když jsem vyhledávala povídky o Lily a Jamesovi a nějak se mi tam zalíbilo. Jinak, jedná se o stránku Lovable.