Každý se někdy může mýlit... 3

25. ledna 2007 v 19:41 | Lucinka256 |  jednorázovky
Že bez tebe,
můj život smysl nemá,
že udělám,
jen pro tebe,
co budeš chtít.

Prosím dovol mi,
s tebou být o samotě,
jen jedenkrát zkus,
má drahá,
mě svou přítomností
na chvíli poctít.


Bělmo sytě zelených očí oválného tvaru získalo lehký, narůžovělý skleněný nádech. Vzápětí koutek oka dovolil jedné malé slze uniknout a pomalu, zlehka stékat po tváři plné roztomilých pih až na bradu. Tam jí lehce roztřesený dívčí ukazováček setřel.
Nechtěla brečet. Nechtěla brečet v přeplněné společenské místnosti, která doslova praskala ve švech díky tomu, jak byla přecpaná mnoha nebelvírskými studenty, kteří hlasitě oslavovali. Nechtěla některým z jejich řad, obzvláště těm posměvačným, dopřát tu rozkoš a začít tu plakat. A už vůbec nechtěla být smutná a dávat svému rozhořčení průchod pomocí mnoha slaných slz kvůli němu.
Když dívka s zářivě ryšavými vlasy, které si dnes ráno nechala rozpuštěné a ony jí vesele spadaly pod ramena, potichu popotáhla, nezbylo jí než doufat, že jí nikdo nezaslechl. Již několik minut v ní sváděly vnitřní bitvu dvě strany - jedna chtěla odejít do své ložnice a tam se vyplakat, druhá chtěla zůstat sedět v příjemném a útulném křesle, a zde předstírat, že jí absolutně nezajímá s kým se ten ubožák právě ocucává.
Až doposud odolávala první myšlence. Ale po dvou hodinách bujného oslavování dnešního nebelvírského vítězství její pohled znovu utkvěl na brýlatém černovlasém mladíkovi, který se vášnivě objímal a líbal s nějakou její spolužačkou, dnes už nejméně posté. Opět se v ní vzedmula vlna nenávisti, nedokázala zde nadále zůstávat a přemáhat samu sebe. Ale byla to nenávist?
Rozhořčeně vstala. Měla sto chutí jít za ním, jednu mu vrazit a pořádně mu do očí říct, jak jí rozčiluje. Jenže jen samotný pohled na jeho silnou paži, která právě jemně hladila blonďatou dívku po zádech, jí v tom zabránil. I když si to nechtěla připustit, tak žárlila. Žárlila na něj, protože se jí začínal líbit.
Otočila se k němu zády, nechtěla ho již ani vidět. Naštvaně zamířila ke schodům do dívčích ložnic a dusavě je vystoupala. Během posledních kroků, než za sebou s hlasitým prásknutím zavřela dveře, již nedokázala zadržet hřmotný vzlyk.

Myslela si, že si jejího odchodu nikdo nevšiml. Ale mýlila se. Hnědé oči Jamese Pottera jí několik posledních vteřin bedlivě pozorovaly… a jeho uším neušel ani její utlačovaný pláč.
Vítězoslavně se usmál a mrkl na Siriuse, svého nejlepšího přítele. Třeba se mi to konečně podaří, napadlo ho.


Lily zkroušeně dosedla na svojí postel a slzám se jí povedlo zabránit již jen několik vteřin. Nepoznávala se. Vůbec nechápala proč brečí? Proč? Vždyť jí ten nafoukanec Potter celé dlouhé roky jen lezl na nervy tím, jak se přede všemi naparoval a pyšně tyranizoval a věčně jen šikanoval slabší. Vadilo jí, že se posmívá nemohoucím a často někomu ubližuje jen tak, pro zábavu, že si o sobě myslí, že mu bude ležet u nohou, když se na ní třeba jen usměje. Nedokázala s ním strávit v jedné místnosti déle než jednu hodinu.
Ale to se změnilo. Od začátku sedmého školního roku v Bradavicích se James Potter začal chovat úplně jinak než jak ho znala předtím. Přestal si hloupě čechrat vlasy pokaždé, když jí spatřil. Skoncoval s ubližováním těch, které neměl rád. Již se tolik nezajímal o Lily, přestal jí pořád někam zvát a nabízet jí setkání.
A když poté začal, koncem září, chodit s Charlotte z šestého ročníku, ukázal se být úplně jiným než vloni. Lily nezdravil, neusmíval se na ní, neslyšela ho o sobě mluvit. Jako by jí chtěl smazat ze svého života… jako by na ní chtěl zapomenout…
Až tehdy si Lily uvědomila, že jí něco shází. Když jí už hlasitě nezdravil každé ráno u snídaně, nesnažil se jí pod nějakou záminkou vylákat ven, aby s ní mohl být alespoň minutku sám a neusmíval se na ní, Lily se začínala cítit, jako by jí podváděl. Ač si to nechtěla nikdy připustit, chybělo jí to. Chyběly jí jeho veselé škleby, chyběly jí jeho roztomilé pokusy, chyběly jí jeho neustálé narážky. To, co jí tolik let dělalo tak dobře, najednou prostě skončilo. James s tím přestal.
Malé slzy krásné dívky pomalu padaly na čistý bílý polštář na její posteli. Popotáhla a z šuplete svého nočního stolku vytáhla kapesník, do kterého se hned vzápětí hlasitě vysmrkala. Zhruba před rokem by se za svůj smutek nejspíš odsuzovala. Ona brečí! Pláče, pláče kvůli Potterovi. Nikdy předtím jí nebylo ani trochu líto jeho zklamaného výrazu, který se mu na tváři objevil pokaždé, když jej opět odmítla.
A teď si vyčítala každé ošklivé slovo, které mu kdy vmetla do obličeje. Za těch pár měsíců se hodně změnilo, změnila se ona, změnil se James, změnily se její pocity.
Nemohu si již déle nalhávat, že to tak není, uvědomila si Lily. Jsem do něj zamilovaná a žárlím na něj. Žárlím na tu pitomou husu, která mě vystřídala a kterou má teď možná tolik rád, že na mě zapomněl.
Skrz světle červené závěsy na její posteli pronikl až na její tvář svazek říjnových zapadajících slunečních paprsků a jemně, jako by jí chtěl utěšit, jí pohladil po tváři. Lily si rychlým pohybem setřela slzy z mokrého obličeje a položila svou hlavu na měkký polštář.
Co má dělat? Má za ním jít a říct mu to? Po tolika letech, kdy ho tak ponižovala? Má jít za ním a omluvit se mu? Ne, to v žádném případě. Hrdost Lily Evansové by něco takového nikdy v životě nedovolila. Ale co si tedy má počít? Má snad čekat, než se rozejdou a on si jí začne znovu všímat? A co když se nerozejdou? Co když se nikdy nepohádají a po několika letech se třeba i dokonce vezmou? Co když jí ani nepozvou na svatbu?
Lily zabořila svou hlavu do polštáře vlhkého od slaných slz a ještě štkavěji se rozbrečela. Cítila, jak jí slzy nepříjemně pálí na tváři i kolem očí, jak její líce rudnou stejně jako oční bělma. Musím vypadat jako stará čarodějnice… jako stará, ošklivá, ubrečená a smutná čarodějnice.
Kdyby se po necelé půlhodině na pokoji neobjevily jeho ostatní obyvatelky, Lily by s hlavou složenou na polštáři, pravděpodobně plakala dále. Ovšem jejich nečekaný příchod jí přiměl přestat a pokusit se usnout. Nepřála si být spatřena s prorudlýma očima a sama sobě děkovala, že jí napadlo za sebou zatáhnout závěsy postele. Takhle jí totiž ostatní dívky nemohly vidět.
Lily se podařilo usnout jen na několik hodin. Zhruba hodinu po půlnoci se probudila a nemohla se opět ponořit do spánku. V myšlenkách se pořád vracela k Jamesovi… a ty jí proto nepovolovaly si dostatečně vyčistit hlavu a začít opět dřímat. Poté, co se několik minut snažila bezvýsledně unavit posloucháním hlasitých oddechů svých kamarádek, rozhodla se, že se dojde napít. Doufala, že jí chůze unaví.
Až když slezla z postele si znovu uvědomila, že má na sobě ještě pořád svoje obyčejné oblečení, černý školní hábit, který v Bradavicích sloužil jako školní uniforma. Ovšem převlékat se nechtěla. Proč také?
Nazula si své pohodlné bačkory a vydala se do společenské místnosti. Nejprve se důkladně rozhlédla kolem sebe, jestli je místnost opravdu prázdná a když se o tom ujistila, sebrala ze stolu džbán s vodou a nalila si jí do sklenice, která tu zbyla ještě z noční oslavy. Napila se, ale ke své nelibosti, se cítila ještě méně unavena než předtím.
Do ložnice se vracet nechtěla a tak se usadila do svého křesla a pozorovala své okolí ozářené jemným měsíčním světlem. Kulatý měsíc na obloze osvítil nábytek v jasných rudých barvách a nevýrazné měsíční paprsky tančily svůj lehký a tajemný noční tanec. Poskakovaly a vesele křepčily jako malé děti, které ještě neprošly nástrahami světa a nezakusily žádné strasti. Byly jako přerostlí, rozkošní, čtyřletí andílci, nemuseli se starat o nic jiného než o své vlastní potěšení, neměli žádné povinnosti ani úkoly. Jediné, co chtěli mohli a měli, bylo se radovat ze svého skromného a jednoduchého životního poslání a ukazovat obyčejným lidem pod nimi, jak může být svět krásný a bezstarostný. Jediným jejich úkolem je poukazovat zbloudilým, nešťastným a zadumaným lidským duším, že žít je krásné, že život je jedinečný dar. Připomínat jim, že i když se jim zrovna teď dařit nemusí, jednou může být lépe.
Lily na okamžik zatoužila se na malou chvíli proměnit v jednu tu stříbřitou nitku, vznést se vysoko nad zem a připojit se k ostatním. Přála si se alespoň minutku procházet po tmavé noční krajině a hladit svými konečky jiné posmutnělé duše.
Povzdechla si. Moc dobře věděla, že to není možné. A přece ve skrytu duše chtěla být jedním z nich a utéci od svých starostí, na chvíli, na jeden kraťoučký okamžik, zapomenout na osobu, která jí poslední dobou tolik ublížila a dennodenně jí zraňovala. Za to jej nesnášela… a zároveň jej milovala. Je to vůbec možné?
Lily očarovaně hleděla na měsíční oblohu a dění kolem sebe absolutně nevnímala. Nechtěla ho milovat, nechtěla k němu nikdy v životě nic cítit, protože již z předchozích let jí byl tolik nesympatický. Nikdy se na něj nechtěla začít dívat jinak, než jako na otravného spolužáka a nafoukaného famfrpálového chytače.
Přesto se tak stalo. Po více než šesti letech, co se znali, se zničehonic začal chovat úplně jinak než předtím. Změnil se, byl úplně jiný než předtím. A přestal si jí všímat…
Nejprve ho z duše nenáviděla… a pak se do něj zamiluje. Je to vůbec normální?
V duchu se jí vybavila slova z jedné mudlovské knížky. Každý se někdy může mýlit… Lily si uvědomila, že i ona se dlouhou dobu mýlila. Jenže teď už může být pozdě, třeba už svůj omyl nebude moci nijak napravit. A jak by si teď přála vystřízlivět třeba jen o pár měsíců dřív…
Proč si to uvědomila až tehdy? Proč až když se začal lepit na jiné dívky jí na něm konečně začalo cosi přitahovat? Copak k tomu potřebovala tolik dlouhých let, než si uvědomila, co on kvůli ní musel celé ty roky snášet? Nikdy nechodil s někým jiným, nikdy žádnou jinou dívku neoslovil. A ona to ignorovala, nevšímala si toho.
Dělá to snad naschvál? Chce mi ukázat, jaké to je jen marně toužit a dělat si plané naděje? Nebo už mu jsem lhostejná? A co když to všechno nemyslel doopravdy?
Po její tváři opět začalo putovat několik slz, dnes již nejméně stých. Lily už se jim nebránila. Chtěla se vybrečet, chtěla si pomocí nich ulevit a doufala, že jí alespoň ony dokážou zbavit jejího zmatku v hlavě. Jenom doufala, protože až moc dobře věděla, že to není možné.

Nevšimla si, že několik posledních minut už není v místnosti sama. James Potter, právě ten, který jí tolik zklamal a zároveň překvapil, vyšel ze své ložnice, když uslyšel její lehké kroky na chodbě vedoucí do společenské místnosti. Také on nemohl spát. Postřehl, že odešla uprostřed velkolepé oslavy a nemohl na ní přestat myslet. Je možné, že by se konečně splnilo jeho mnoholeté přání a změnil se její pohled na něj? Je snad pravdou, že se mu svými činy podařilo jí vyprovokovat a zároveň si konečně uvědomila, že není takový, jak si o něm myslela?
Našel jí v jednom z útulných a teplých křesel, ozářenou svitem měsíce. Slušelo jí to. Její oči v měsíční záři získaly ještě krásnější zelenavý nádech, její vlasy, byť se zamotaly a zacuchaly, i v té tmě rámovaly její již tak krásný obličej a zdůrazňovaly jedinečnou ženskost její postavy. Narůžovělá ústa se sice zkřivila kvůli jejím, ne zrovna pozitivním, myšlenkám, ale i přesto působily stejně něžně a jemně jako obvykle, vyvolávaly v něm ten dobře známý pocit zamilovanosti a chuť je políbit. Dokonce i slzy, které jemně hladily její tvář s nevídanou lehkostí, byly krásné a milé. Stříbrně se zaleskly, jako perly v hlubokém moři, a smáčely její hebkou kůži. James zatoužil být jednou z nich jen pomalu stékat po její líci a přitom si vychutnávat poddajnost její pokožky…
Byla tak smutná a přitom tak nádherná. Nechtěl jí nechat déle se trápit, každá buňka v jeho těle se dožadovala jí pomoci a on je zadržel jen proto, aby se mohl ještě chvíli nepozorovaně dívat a obdivovat jí. Teď už ale nedokázal jen stát a mlčet. Dnes má šanci, větší než kdykoliv předtím, a nechtěl jí opět promarnit.
"Lily?" váhavě se ozval a několika téměř neslyšnými kroky se k ní přiblížil. Otočila se a upřela na něj své úžasně hnědé oči. Zaskočil jí, zatvářila se překvapeně a rychle setřela své slzy z tváří.
"Ehm… no… ahoj," vyrazila ze sebe po delší chvíli. Očividně nevěděla, jak se v dané situaci zachovat, zda se na něj obořit, že jí tajně pozoroval, či být ráda, že je právě zde. Váhavě volila slova a nedokázala v tu chvíli říct více.
James se trochu pousmál, jakkoliv to jen bylo možné, když jí viděl tak zarmoucenou. "Proč brečíš?"

Kdybys jen věděl…, pomyslela si. Nevěděla co odpovědět. Rozhodně mu nehodlala oznámit, že tu prolévá své slzy kvůli němu, ale na druhou stranu mu zase nechtěla lhát. Pozvedla k němu své oči. "Já… jen jsem trochu smutná… to občas bývám, když mě to popadne…"
Co to plácám? Větší pitomost jsem snad ani nemohla říct. Teď budu vypadat, jako bych…
Z jejich úvah jí vyrušila jeho odpověď. "Aha, to se někdy stane, moc dobře to znám."
Nemohla si nevšimnout, že byl značně nervózní. Udivilo jí to. Snad mu není tak úplně lhostejná? Nebo jen prostě neví co říct?
"Jo, to jo."
Nedokázala ze sebe vypravit více, než ta tři hloupá slova. Rozhodně se ocitli v netradiční situaci. Uprostřed noci, ozářeni měsícem, který již za pár dní dosáhne úplňku, sami dva. Upřela na něj svůj pohled a trochu si jej začala prohlížet. Nemělo cenu se tomu bránit, již několik hodin věděla, co k němu skutečně cítí. Neklidně se na ní usmíval a zřejmě nevěděl, co odpovědět.
Musela přiznat, že mu to rozhodně slušelo. Pořád ještě na sobě měl svůj školní hábit, zřejmě se ještě nepřevlékl. Nebo, že by se nestačil převléknout? Že by byl natolik zaneprázdněn svojí novou přítelkyní, že by se ještě ani nestačil odstrojit do noční košile? Že by se zrovna odebral ze své ložnice, poté co…
Ne, tak to není, napomenula se v duchu a podobně myšlenky radši zahnala…
Jeho oči nevyjadřovaly absolutně nic. Z jejich výrazu se nedal vyčíst žádný pocit, žádná myšlenka. Jenom jí němě pozorovaly a hnědě se na ní usmívaly, byť silně znepokojeně, schovány za kulatými skly jeho brýlí. Tmavě hnědé vlasy se jako obvykle zformovaly do netradičního tvaru, jako by je právě cuchal vítr, působily nesmírně bujaře a charismaticky - přesně jako James.
Vstala. Situace jí začínala být čím dál trapnější a chystala se odejít. "Chtěla jsem se napít," řekla prostě a v duchu se pochválila za smysluplnou odpověď. Věděla, že mu muselo dojít, že lže, protože vedle jejího křesla ležela prázdná sklenice od vody. Ale to jí v tu chvíli nezajímalo, jenom chtěla jít pryč…
Než se však stačila dostatečně vzdálit, jeho silná paže jí chytla za loket a přitáhla jí k sobě. Oči mu zářily jako dvě hvězdičky, okouzlovaly jí svým jedinečným leskem a šarmem.
Lily se překvapeně zamračila. Chtěla se mu vytrhnout, ale nepovolil jí to. Místo toho k ní přistoupil ještě blíže, takže mohla cítit jeho teplý dech a působivou dokonalost jeho postavy. Byli od sebe vzdáleni jen několik krátkých centimetrů. A přesto chtěla být ještě blíž…
Pak se odhodlal a zvolna přivřel oči. Naklonil se k ní a lehce jí políbil. Jenom se na kratičký okamžik jemně dotkl jejích úst, jako by jí chtěl těmi svými jen jemně pohladit. Zlehka, krásně, zamilovaně, jako by čekal, jak zareaguje.
Nejdřív se cítila pobouřeně a rozčileně, pravděpodobně se v ní projevil pozůstatek její bývalé nenávisti. Ale pak si vzpomněla, co se kvůli němu natrápila a dlouho nebyla schopna si přiznat svou lásku. Uvědomila si své dnešní slzy, které prolila právě pro tento okamžik. Nechtěla ho promarnit, ztratit svou šanci.
Jen se zlehka usmála, zavřela oči a vdechla jeho přítomnost a příjemnou vůni. Lehce se nahnula a opětovala jeho políbení. Vložila do něj vše, své dnešní pocity i své zklamání a žárlivost. Chtěla se ho ústy dotknout a ochutnat je. Zlehka je políbit, zapomenout na dávno minulou nesnášenlivost a vnímat jen jeho.

Jeho ústa se hladově zformovala do příjemného tvaru a nepřestávala se něžně dotýkat těch jejích, hladit je a užívat si jich a jedinečnosti tohoto okamžiku. Objal jí kolem pasu a přitáhl ještě blíže k sobě. V tomto okamžiku je jen jeho a bude moc jen jeho zůstat. Už jí nikdy nechtěl ztratit…

Následujícího dne byla celá škola vystavena obrovskému překvapení. Při snídani si ti dva sedli vedle sebe a výjimečně zapomenuli na své kamarády. Dýchali jen pro sebe, cítili jen sami sebe a každý tu byl jen pro toho druhého. Usmívali se na sebe a jen velmi nevnímavému studentovi či profesorovi by v tu chvíli nemohlo nedojít, že se cosi změnilo.
James Potter a Lily Evansová se po dlouhé době dali konečně dohromady.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lovable Lovable | Web | 25. ledna 2007 v 20:24 | Reagovat

moc hezkéééé :)...super.... :)..

2 Jateer Jateer | 27. ledna 2007 v 12:53 | Reagovat

Jedna z nejhezčích povídek L+J!!!

3 šarlot šarlot | Web | 29. ledna 2007 v 19:49 | Reagovat

úžasné!!!!!!!!!!

4 Lucnka256 Lucnka256 | 2. února 2007 v 21:38 | Reagovat

Jé... děkuju vám mockrát :)

5 Zuzik Zuzik | 4. března 2007 v 20:44 | Reagovat

nádherné!!!

6 LilyJane LilyJane | Web | 22. května 2007 v 20:29 | Reagovat

Tohle bylo perfektní! Vážně skvělé! Nádhera!

7 prochyna prochyna | 14. června 2007 v 13:15 | Reagovat

no to bylo B O M B A S T I C K É ! ! ! ! VÁŽNĚ SUPER

8 mája mája | E-mail | Web | 14. července 2007 v 20:07 | Reagovat

Tahle povídka je naprosto úchvatná. Nevím, co víc říct.

9 Maysie Maysie | Web | 16. října 2007 v 21:25 | Reagovat

Skvělá moc pěkná..=)

10 Nika (Verča) Nika (Verča) | E-mail | Web | 13. listopadu 2007 v 18:50 | Reagovat

ÚŽASNÝ!!! MÁŠ ODEMĚ JEDNIČKU S HVĚZDIČKOU MOCKRÁT PODTRŽENOU.. FAKT BOMABA... UŽ I DOCHÁZEJ SLOVA CHVÁLY.. PROSTĚ BEST

11 bláňa bláňa | 17. února 2008 v 14:41 | Reagovat

je to fakt skvělí, moc moc super, je fakt úžasný!!

12 Amy leeeee Amy leeeee | 20. května 2008 v 20:59 | Reagovat

the best

13 lily lily | Web | 3. června 2008 v 13:15 | Reagovat

to je moooc pěkný...

14 kači kači | 8. srpna 2008 v 0:08 | Reagovat

KLÁSA

15 moony moony | 23. srpna 2008 v 20:39 | Reagovat

to je nádhera=o)

16 Bara Bara | 24. března 2009 v 16:28 | Reagovat

je to fakt supr, nadherny

17 PaJuSh PaJuSh | 15. září 2010 v 17:17 | Reagovat

Máš fakt suprrr! Blog!! Mooocinky se mi líbí!

18 Nika Nika | 26. října 2011 v 20:23 | Reagovat

Ty to píšeš tak krásne ako báseň. Máš naozaj nádherný štýl písania.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama