Zelené oči, zelená zář - II. část

16. února 2007 v 14:37 | Brabikate |  kapitolovky - nedokončené
II. část
"Jess... Jessie..." žadonila Lily na svou černovlasou kamarádku, která seděla na posteli a naštvaně zírala na zem. "Všechny druhé ročníky tam mají jít, tak pojď..."
"Jenže mě se tam nechce!" rozčilovala se už poněkolikáté.
"Ale musíš tam jít!" přesvědčovala jí dál.
"Já se prostě nechci dívat na to, jak vyhraje Potter s Blackem a budou se před všemi naparovat!" zamračila se na ní.
"Jo, to se nechce asi nikomu, ale je to jen pitomá soutěž v soubojích. To nic neznamená!" přesvědčovala jí dál. "A to, že si z tebe dneska vystřelili, tak to bych vůbec neřešila. Ze mě si dělají legraci kvůli lektvarům a Slughornovi pořád. Jednoduše závidí, že jsem lepší. A takhle jim ještě ukážeš, že se jich bojíš."
"Já se jich nebojím!"ohradila se honem Jessica.
"Ale to si oni nemyslí" usoudila zrzka. Postavila se. "Tak já teda jdu. Budu si hold muset najít někoho jiného do dvojice. Měj se."
"Počkej..." zarazila jí neochotně Jessika. "Já teda půjdu."
Soumrak za okny prozrazoval letní podvečer. Kdekoho by lákalo se v tuhle chvíli venku procházet, pozorovat západ slunce a oblohu plnou zářivých barev, které takový západ slunce obyčejně doprovází a třpytivý odraz toho všeho na hladině jezera…
Jenže většina studentů neměla na tohle ani pomyšlení. Seděli ve společenských místnostech a pohroužení do knih a výpisků. Ne že by to tak vypadalo po celý rok, ale dnes večer zasedli k učení i ti, kteří se na něj přes celý rok ani nepodívali. Zítra je totiž čekali závěrečné zkoušky.
V rohu místnosti se krčila v křesle i Lily. Zelené oči jí nad zápisky lítaly rychlostí blesku. Z ničeho nic ale najednou zaklapla knihu a vzdychla.
"Nechám toho," prohlásila. "Tak hold neudělám zkoušky, no…"
Černovláska vedle po ní střelila zlým pohledem.
"Prosím tě! Vždyť tobě jde učení nejlépe z celého ročníku! Ty je zvládneš i když se na to ani nepodíváš!" utrhla se na ní.
"Neučím se nejlépe," namítla. "Nejlépe se učí Potter a Black. A ještě Remus."
"Já jsem řekla, že se UČÍŠ nejlépe. Zapomínáš, že oni se vůbec neučí a taky je to vidět - teorii vůbec nezvládají," zhodnotila své spolužáky Jessica a nezapomněla se ohlédnout přes rameno. Seděli tam oba dva. James Potter, Sirius Black.
"Hele," zvýšila hlas, aby jí slyšeli i oni, "vidíš ty knížky, Lily? Nebo mám vidiny? Oni se učí!"
Black se na ní okamžitě podíval.
"Každý musí někdy začít," pokýval sklesle hlavou.
"Ještě včera jste se ale vychloubali, že se učit nebudete," nadhodila Lily a zazubila se na Pottera.
"To víš," vložil se do toho Pettigrew. "Oni už se neměli čím vychloubat, protože už všechny svoje zásoby vypotřebovali, tak si museli vymyslet něco nového. Co na tom, že to není pravda?"
Za to na něm sice přistály obě dvě knihy, které si přinesli, ale za uznalý smích od Lily, Jessicy a Remuse mu to stálo!
O několik měsíců později ležela stejná skupina spolužáků venku v trávě u jezera vychutnávajíc si poslední paprsky letního slunce. Lily si chtěla číst, jenže teď v poledne jí slunce oslňovalo oči natolik, že vůbec nic neviděla. Zavřela tedy oční víčka a lehla si na zem.
Několik metrů vzdálený pozorovatel z ní ale nemohl odtrhnout oči.
Najednou se jí vlasy jakoby víc leskly ve slunci. A štíhlá postava mu jakoby rázem připadala přitažlivější. Od konce prázdnin si jí ještě pořádně neprohlížel. Proč by taky měl?
Ale ležela tu. Kousek od něj. Slastně zavírala oči. A on od ní nedokázal odtrhnout pohled.
Cítila to. Věděla, že se na ní někdo dívá. Možná intuice. Bylo jí to protivné.
Posadila se.
Rozhlédla se kolem sebe a s překvapením zjistila, že je to Potter.
"Na co koukáš?" zeptala se ho. Lekl se.
"Ee.." zrozpačitěl. "Jenom jsem se zamyslel."
"Ono to umí i myslet…" neodpustila si uštěpačnou poznámku.
Jestli byl před tím vyvedený z míry, tahle její slova ho odnesla zpátky na zem. Před ním seděla Lily Evansová. Nikdo jiný. Evansová.
"Hele, radši si čti." doporučil jí výhružným tónem.
Zrzka pokrčila rameny.
"To ty ses na mně díval," připomněla mu. Dál si ho ale nevšímala. Znovu si lehla do trávy a zavřela oči.
Přes všechno přemáhání však oříškově hnědé oči k ní ten den nejednou zabloudily. Myšlenky mu chodily směrem, který se mu ani v nejmenším nezamlouval. Nejednou ho napadlo, že na jemné rysy v jejím obličeji se příjemně dívá. nejednou se přistihl, že si přeje, aby otevřela oči. Teď, když s ním mluvila, si všiml, že jsou zelené. Zářivě zelené.
Jakmile zjistila, že Remus Lupin se svými kamarády odchází už od večeře, přežvýkala rychle sousto, které měla v puse a zavolala si ho k sobě. Nechápavě ukázal na sebe, jestli volá opravdu jeho. Když Lily přikývla, oznámil něco svým kamarádům a šel za ní.
"Potřebuji s tebou mluvit," vysvětlila mu jakmile se k ní přiblížil. "Nejlépe o samotě."
Podezíravě se na ní zadíval.
Po chvilce dojedla i ona a šla rovnou z velké síně směrem do Nebelvírské věže. Nikde nikdo.
"Potřebuji se tě na něco zeptat," začala. "Víš, nemohla jsem si nevšimnout jistých…ehm… podezřelých okolností."
Všimla jsi, jak v něm při jejích slovech hrklo. Nedal na sobě však nic znát a pozorně poslouchal.
"Nedávno jsme probírali vlkodlaky. A nemůžu si pomoct - musím se tě zeptat…"
Zastavila. Nevěděla, jak má dál pokračovat. Trochu teď litovala, že vůbec začala.
Remus jí sklesle pozoroval.
Došlo mu, že na to nejspíš přišla. Už jí viděl, jak od něj odchází a jak se s ním přestává bavit. A při tom si spolu tolik rozuměli!
"Ty jsi vlkodlak, viď?" zeptala se. Byla si tím však téměř jistá. V hlase však bylo slyšet zaváhání. Remus si ho ale vyložil naprosto jinak. Myslel si, že ta váhavost je určená jemu, že se ho bojí…
"Jo, jsem" hlesl. Připraven na nejhorší.
Absolutně ale nečekal to, co právě udělala.
Zelené oči se zalily takovým soucítěním, že člověk by ani neřekl, že Remus je tady ten poškozený. Přistoupila k němu a objala ho.
"Ach Remusi, to musí být strašné!" řekla tiše.
Věděl, že kdyby je teď zahlédl James, do smrti by mu to neodpustil. On teď ale k Lily pociťoval naprosto jiný cit než jeho kamarád. Byl to vděk. A Lily si mohla být jistá, že jí tenhle okamžik bude oplácet až do konce života.
Byla ještě přestávka, ale všichni už stačili přejít z jedné učebny do druhé, tak jen vysedávali u lavic, povídali si a čekali na zvonění. Lily seděla ve své lavici a její kamarádka se uvelebila hned vedle. Lily jí něco živě vysvětlovala a Jessica horlivě přikyvovala. Zajímavý podhled. Lily, ale do toho byla tak zabraná, že si neuvědomila, že divoce mává rukou.
Tedy uvědomila, ale to už bylo pozdě.
Jedním pohybem si ze stolu smetla všechny ruličky pergamenů, které si za celý den popsala výpisky z hodin a ty se vesele rozkutálely po zemi.
"Ups.." ztuhla v půlce věty.
Než se však stačila vůbec sehnout a začít to všechno sbírat, přiběhl tam Potter, zamával hůlkou a všechno mu přiletělo do nastavené ruky. Položil to Lily zpět na lavici.
"Díky" vyhrkla Lily překvapeně. Jen se usmál a zas si odešel sednout ke svým kamarádům.
"Není nějaký divný?" otočila se ke své černovlasé kamarádce.
Jessica pokrčila rameny a uculila se.
"Má tě rád, no," řekla s úšklebkem.
"To tak! Podle něj jsem jenom trapná šprtna!" zamračila se Lily. Už jí to od něj ale ani tolik nevadilo, naučila se toho nevšímat. I když… Kdy jí tak naposledy řekl? Nemohla si vzpomenout…
"Hele Evansová," ozvalo se za ní a někdo jí zaklepal na rameno. Bylo jí tu o něco víc než v předchozí vzpomínce. Otočila se. Dívala se do hnědých oříškových očí. Zablesklo se v nich.
"No, co potřebuješ, Pottere?" zeptala se odměřeně.
"Jen se tě chci zeptat…" promluvil a prohrábl si elegantním pohybem rozježené vlasy. Nadzvedla obočí. "Víš, jak se jde příští víkend do Prasinek, tak já jsem se chtěl zeptat, jestli bys nešla se mnou. Takže šla bys?"
Pozoroval jí se směsicí sebevědomí a nervozity, bylo to vůbec poprvé, co jí někam pozval. Již dlouho jí ale naznačoval, že by s ní rád víc než kamarádil. Jenže ona ho nebrala ani jako kamaráda. Viděla v něm jen sebevědomí. Stejně jako teď.
"A proč bych měla jít?" zeptala se a přimhouřila oči. Zářivě zelené. Teď se mu o nich i zdálo.
"J-já myslel, že bys šla…" vykoktal. Už před tím se cítil nejistý, ale teď mu dočista srazila naděje.
"Tak to jsi myslel špatně," ušklíbla se a odvrátila se od něj pryč. Cítila se trochu provinile. Jenže v mysli se jí vyrojila vzpomínka na dobu, kdy jí neřekl jinak než šprtko a veškerá provinilost byla ta tam.
James Potter se sklesle odploužil pryč. Šel se někam projít, na nic jiného neměl náladu. Když však příští víkend uviděl Lily Evansovou, jak se vesele směje po boku havraspárského prefekta, umínil si, že od té chvíle se ho už jen tak nezbaví. A jednou… možná… se v Prasinkách bude procházet ruku v ruce s ním.
Byla to jejich první hodina přeměňování v sedmém ročníku. Lily se snažila alespoň trochu vnímat povídání jejich profesorky, ale příliš jí to nešlo. Pohled se jí neustále stáčel k Potterovi. Nechápala to.
Celé roky se choval jak největší hlupák pod sluncem, sebevědomí z něj jen zářilo. Jenže teď, jakoby se vrátil po prázdninách úplně vyměněný. Třeba je to jenom přetvářka. Třeba se skutečně změnil.
Pozorovala, jak pozorně poslouchá profesorku McGonagalovou a dělá si výpisky z jejího výkladu. Všimla si, jak se k němu otočil Black a posměšně se ušklíbl. James si ho však nevšímal.
Třeba už jí nechce. Třeba jí chce ještě víc.
"Slečno Evansová," vytrhla jí ze zamyšlení profesorka. "Mohla byste nám zopakovat, co jsem teď říkala?"
Lily se kousla do rtu.
"Nedávala jsem pozor, paní profesorko, omlouvám se," odpověděla jí.
"No dobrá, jednou vám to prominu," uznala profesorka přísně. "Ale ať se to už neopakuje, slečno Evansová."
Lily jí ujistila, že už bude dávat pozor a profesorka začala opět vykládat o kouzlech, která se letos budou učit. Lilyin pohled se automaticky stočil k Potterovi. Chtěla si za to vynadat, ale zjistila, že se na ní James dívá.
Usmál se na ní a ona mu úsměv oplatila.
"Hele Lily," ozval se jednou odpoledne James. "Dřív jsem se choval jako blbec, jsem si toho vědom, ale teď už se chovám líp, ne?"
Lily pokývala hlavou ze strany na stranu, jakože si není jistá. Dělala si z něj legraci.
"No a tak jsem se chtěl zeptat, jestli bys se mnou nešla do Prasinek." zeptal se jí na otázku, kterou jí nepoložil už nejméně půl roku.
Zaskočil jí.Vůbec to nečekala. Myslela, že jsou kamarádi. Nebo nemyslela?
"Víš, Jamesi… Já nevím. Asi ne. Nemůžeme to uspěchat," řekla a zahleděla se mu do očí.
"Co uspěchat?! Vždyť´já už se tě snažím pozvat dva roky!" upozornil jí. Byl naštvaný. Nenechal jí nic říct a odkráčel nasupeně pryč.
Poslední půlrok se spolu spřátelili. Strávili spolu volný čas, povídali si, smáli se. Chtěl aby ho poznala i z jiné stránky než ho doposud znala. Změnil se kvůli ní. Šel teď na jisto. A přesto ho odmítla!
Jak teď ale litovala, že mu něco takového řekla! Stejně bude sama, protože Jessicu už někdo požádal, aby s ním do Prasinek šla. Takhle mohla strávit krásné odpoledne. Jenže ona se bála. Celý ten půlrok byla zmatená, překvapená jak Jamesovým, tak svým vlastním chováním.
Stejně tak jako v příštím okamžiku.
"Jamesi!" zvolala. Otočil se. Vypadal zklamaně. "Já-já tam s tebou půjdu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Maysie Maysie | Web | 17. října 2007 v 21:52 | Reagovat

Wow..=)

2 Nika (Verča) Nika (Verča) | E-mail | Web | 15. listopadu 2007 v 16:32 | Reagovat

heeezky... :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama