Zelené oči, zelená zář - III. část

16. února 2007 v 14:38 | Brabikate |  kapitolovky - nedokončené
III. část
"Ne... nemůžeme spolu být..." rozhodla Lily. "Víš, ty jsi moc fajn kamarád, ale já k tobě víc než přátelství necítím."
James to vyslechl s obličejem, který by nikdo neuvedl jako příklad nešťastného člověka. Jakoby ani necítil žádnou bolest. Jakoby ani necítil, jak se mu ostré střepy zařezávají přímo do srdce a škrábou ho a drápají.
"Hm," přikývl.
"Chápeš to... To jsem ráda," usmála se na něj. "Vážně jsi se od loni hodně změnil. Jsem ráda, že to chápeš. Asi to cítíš stejně jako já. Jako kamarádi si podle mého rozumíme víc. Kdybychom spolu chodili, tak se stejně za chvilku rozjedeme a už to nikdy nebude jako teď. Navíc za pár měsíců končíme školu a pochybuju, že bychom se vídali tak často, abychom spolu mohli něco mít."
"Jasně... přesně to si taky myslím," přikývl James a na jediný kratičký okamžik dal najevo své vnitřní pocity - kousl se do rtu a oči se mu zaleskly. Pak ale jen zakroutil hlavou a pokračoval v chůzi.
"Tohle ale nemyslím, jakože se spolu přestaneme odteď přátelit. Chtěla bych se s tebou kamarádit dál, ale jen se musíme snažit zamezit těm pocitům, které by nás mohly popadnout a podobně. Víš co myslím?"
"Vím."
"To jsem ráda, že si takhle rozumíme! Je skvělé mít s klukem takový vztah! Kdo by to byl řekl, že z Lily Evansové a Jamese Pottera budou jednou nejlepší přátelé!" zvolala se smíchem a určitě ani netušila, že se střepy do jednoho nejmenovaného srdce každým tímto slovem zarývají hlouběji a hlouběji. Určitě ani netušila, že ten, co se směje společně s ní a tváří se šťastně, ve skutečnosti krvácí.
Sedmé ročníky brzy čekaly zkoušky dospělosti - OVCE a tak většina studentů byla zalezlá v knihovně a snažila se dostat do svých přepracovaných hlav ještě další informace. Lily s Jamesem patřili mezi ně. Byl na ně zvláštní pohled. Vůbec nepůsobili jako zamilovaný pár - spíš jako přátelé mezi kterými k ničemu nedošlo. Učili se spolu a teď akorát přišli uklidit knihy zpět do polic.
Lily se natahovala tam, kam nemohla v životě dosáhnout a navíc jí v cestě stál James. Postavila se na špičky, chytla se ho za ramena, aby neztratila rovnováhu a knihu jen na nedostatečný kousek zasunula do police. Ale v tu chvíli i přesto, že se držela Jamese, zavrávorala a málem by spadla, kdyby ji James nechytil.
Přišlo to tak náhle. Tak nečekaně a tak prudce, až jí samotnou překvapilo, co s ní ten jediný pohled udělal. Vytřeštila oči. Cítila jeho ruce kolem svého pasu a on musel cítit ty její na svých ramenech. Ani jeden z nich si neuvědomoval, co se to děje. Lily nevnímala nic kolem sebe. Nebyla si vědoma toho, že přesně před několika týdny se dohodli, že k této situaci nesmí nikdy dojít. Nebyla si vědoma ničeho. Jen těch smutných hnědých očí.
A ve chvíli, kdy si začala uvědomovat, že on jí drží kolem pasu, že dělá přesně to, co mu zakázala, že ona má položené ruce na jeho ramenech, že mu vpíjí pohled do očí, že tohle by opravu neměla dělat, že by ho měla pustit, otočit se a rychle se s ním rozloučit, tak v tu chvíli ho políbila.
Tohle bych neměla, to bych neměla... to nesmím...
Ruce jí zajely do jeho vlasů, jeho dlaně ji hladily po zádech. Cítila jeho horký dech. Slyšela tlukot svého srdce, které bilo jako zvony nad kostelem, tak zoufale, jako když zvoní umíráček.
Musím jít... to ne, to nejde... Co to tu provádím? Musím přestat...
Oči měla zavřené a nedokázala je otevřít, nedokázala přestat. Dlaněmi mu hladila tváře, krk, šíji... On jí to vše několikanásobně oplácel. Kniha, kterou jen na kousíček zastrčila do police, s ohlušujícím rámusem spadla jim přímo k nohám.
Oni si jí nevšímali.
Čechrala mu vlasy, jeho vůně jí naplňovala štěstím a svět se s ní točil. Tiskla se k němu a tiskla, jako kdyby to mělo být naposled, co je mu tak blízko. Její dotěrný hlásek, který se každému ukrývá kdesi v hlavě, nechtěl a nechtěl zmlknout. A ona přesto dál setrvávala v jeho náručí, když...
"Co se to tu děje?! Co to děláte?!" ozval se jim přímo za zády nepříjemný hlas. "V mé knihovně! Znesvěcujete mé knihy! To si vyprošuji! Jak..."
Lily od Jamese okamžitě odskočila.
Žena, která měla už čtyřicítku dávno za sebou, se na ně dívala tak nasupeně, jak to u ní ještě nespatřili.
"... se opovažujete?! Tu knihu, která vám tak odsouzeníhodně spadla na zem, uklidíte na místo a nemyslete si, že nebudu řešit s ředitelkou vaší koleje, co spolu vy dva provádíte!"
A nechala je tam oba dva ohromeně stát a odpochodovala od nich nejspíš rovnou k Minervě McGonagallové.
Lily se koutkem oka zadívala na Jamese. V hlavě měla takový zmatek, jako snad ještě nikdy v životě.
"Než přijde Minie, tak máme ještě fůru času..." nadhodil.
Lily se usmála. Udělala krok k Jamesovi a on jí obtočil ruce kolem pasu.
"Času na co?" zeptala se a svůj zářivě zelený pohled upřela přímo do jeho očí.
"Hádej, můžeš třikrát..."
Nehádala. Nechtěla hádat. Nechtěla mluvit. Něco uvnitř jí napovídalo, že jestli je nějaká chvíle vhodná k mlčení, tak je to určitě tahle.
"Rychle! Sedneme si sem!"
"Nikdo tam není?"
"Ne, nikdo..."
"Jasně, tak jdeme sem."
A dveře kupé se otevřely a dovnitř se společně s těžkými kufry vsoukala Lily následovaná stejně naloženou Jessicou. Kouzlem dopravily kufry do horních přihrádek na zavazadla a sedly si k oknu naproti sobě. Oběma dívkám padl pohled na hrad, který tak čněl nad okolní krajinou. Působil majestátně a vzbuzoval respekt.
Obě dvě naplňovala úzkost. Úzkost z toho nového, co je čeká. Úzkost z toho starého, co musejí opustit a co nenávratně ztrácejí.
"Lily?"
"Hm."
"Uvědomuješ si, že je to možná naposledy, co se díváme na Bradavice?" zeptala se jí.
"Uvědomuju, ale zároveň si to neumím představit," přiznala Lily a nedokázala odtrhnout oči od venkovního výjevu.
"Lily, pamatuješ si na to, jak jsme se poprvé setkaly? Tenkrát ve vlaku?" ptala se dál Jessica. "Ty jsi byla taková malá vystrašená a..."
"A ty jsi byla zrovna taková!" zasmála se Lily.
"A nebo jak si se pořád hádala s Jamesem! Kdo mohl tenkrát tušit, že z toho bude tohle!"
A Lily se stále dívala na Bradavice. V mysli se jí začalo rojit nesčetně dalších vzpomínek a jedna hezčí než druhá.
"...anebo jak jsme se jednou schovaly na těch klučicích záchodech... to bylo snad někdy ve třetím ročníku... to bylo..."
"Jessie..." promluvila Lily a nedokázala zadržet slzy, která ji naprosto neplánovaně vytryskla z očí. "Buď zticha, prosím..."
Ale Jessica vzpomínala dál. Cítila se naprosto stejně jako Lily, to Lily věděla, ale Jessica byla mnohem silnější osobnost než ona. Jen tak něco jí nedonutilo k tomu, aby veřejně dávala najevo své city, aby jí stekla po tváři slza nebo se jen třeba kvůli tomu, že jí je zle, vymluvila z vyučování. To už to muselo být opravdu vážné, aby to nedokázala překousnout.
Lily se dívala na hrad a pozemky kolem něj. Všechno stálo a vlak jakoby se nechtěl rozjet. Jakoby jim chtěl připomenout, že se mají se školou ještě rozloučit a naposledy se na ní podívat. Lily se přes závoj slz, který se tak urputně snažila zničit, loučila s každým keříkem, s každou věží a s každým stéblem trávy a kamínkem na cestě.
"My jsme se ani nerozloučili s Hagridem!" uvědomila si Jessica. "Třeba ho už neuvidíme... Umíš si to představit? Venku zuří válka a co my si v ní počneme?"
"Jessico..." zaprosila Lily zoufale. "Buď zticha, prosím!"
"No ale umíš si představit, jak to bude..."
"Jessico, drž klapačku!"
"Nebudu držet klapačku! Copak nechápeš, že se takhle loučím?"
"Ne, nechápu, jenom mě tím deptáš!"
"Ty mě těma tvejma slzama taky," namítla Jessica.
"To teda jo... vždyť s tebou to nic nedělá!"
"Héj... já nejsem z kamene!"
"Jasně, to už jsme řešily. Ty nejsi z kamene, ale z ledu, protože ten stejně jako ty dokáže i roztát," odrecitovala Lily.
"No vidíš, jak si to hezky pamatuješ!" usmála se černovláska.
A v tu chvíli se dal vlak do pohybu. Oběma dívkám se roztlouklo srdce, oběma dívkám se pohled stočil k okénku a k hradu, který jim měl za pár chvil zmizet z očí. Jakoby doufaly, že se to nikdy nestane a zároveň se těšily, až jim zmizí z dohledu, protože tušily, že v té chvíli začne nová éra.
A v okamžiku, kdy i ta nejvyšší věž bradavického hradu zmizela v korunách stromů, tak v tu chvíli se podívaly zpátky na sebe. Jessice z očí tekla slza. Rychlým pohybem si ji setřela.
"Tak vidíš... I ten led někdy roztaje..."
Lily nervózně přecházela po pokoji. Každou chvilkou by měl přijít. Byla tak nervózní, jako kdyby to byla ona sama, kdo jde k jejim rodičům na první nedělní oběd. V dopise Jamesovi napsala všechno, o čem by měl mluvit nebo naopak nemluvit s její matkou a to samé i s otcem. O sestře se ani slůvkem nezmínila, protože věděla, že stejně nebude doma ale u svého přítele. Dále mu pak napsala, jak by měl být oblečený a jak se u nich doma chovat. Byla náročná.
Ve chvíli, kdy seděla na posteli a netrpělivě si pohrávala s brkem ležícím vedle ní, zazvonil zvonek a ona ihned netrpělivě vyskočila. Zkontrolovala svůj odraz v zrcadle a běžela po schodech dolů. Nestihla mu sama otevřít. Když scházela posledních pár schodů, už měla její matka v ruce překrásnou květinu a ještě krásnější čekala v rukou Jamese přímo na ní.
"Ahoj!" pozdravila a přiběhla k němu a chytla ho za ruku, aby mu dodala trochu odvahy. Tvářil se totiž tak rozpačitě, že to jeho jménu nebylo ani hodno. James Potter byl vždy sebevědomý a takový by měl být i nadále.
"Mami, tati... tohle je James. James Potter," představila jim ho. "A tohle jsou mí rodiče, Jamesi," ušklíbla se ještě na něj.
Počáteční nesmělost (ať ze strany rodičů nebo Jamese samotného) rychle vyprchala a on se začal nerušeně bavit s jejími rodiči. Paní Evansovou natěšil na paní Potterovou, protože jak zjistili, obě dvě si potrpěly na tom, aby jejich domy byly plné všelijakých květin a pana Evanse uspokojil tím, že se věnuje sportu a nebere drogy.
"Tak jakej jsem byl?" zajímal se hned, jakmile za nimi zapadly dveře Lilyina pokoje.
"Úžasnej! Jsou z tebe úplně paf!" zasmála se uvolněně Lily a objala ho kolem ramen.
"A nemyslíš, že bude divný, když se tady u tebe na nějakou dobu zdržíme?" zeptal se ještě James a pobavené jiskřičky mu hrály v očích.
"Myslím, že už jsou na všelijaké věci zvyklí. Nezapomínej, že mám starší sestru!"
"Neboj... nezapomínám," ujistil ji a zámek v tu chvíli nějakým záhadným způsobem cvakl.
"Na co zamykat dveře, když se zamknou sami, že?" zasmála se Lily.
Nedostala odpověď. Ani ji nečekala. Přišla totiž další z těch chvílí, které jsou vhodné jen a jen k dlouhému mlčení.
Místnost zahalovalo šero. Letní vítr pofukoval do záclon otevřenými okny a zvedal je do výše. Do pokoje zářil půlměsíc a nakukoval, co se to uvnitř děje. Byl to pro něj žalostný pohled.
Police, které původně visely na stěnách se rozlámané válely po zemi, židle tam ležela obráceně a stůl byl rozštíplý v půli. Závěsy někdo roztrhal na drobounké cáry, matraci někdo rozpáral a kousky z ní se válely po celé místnosti. Veškeré knihy, brky, tužky a papíry někdo ve vzteku mrsknul na podlahu, až se rozkutálely do všech koutů pokoje.
Ale nejhorší na tom všem byl ten pláč. Ten zoufalý pláč, který drásal uši, řezal do duše a nejvíc zasahoval do srdce. Rozléhal se v místnosti, okny se dral až na zahradu a zahradou dolehl až do ulice.
Už to ale bylo lepší. Už tam někdo u ní byl. Teď už ji někdo utěšoval. Teď už ji někdo objímal. Teď už se necítila tak sama. Vzlykala, zoufala si, plakala, křičela... ale už tu někdo byl! Teď už James věděl, co se stalo. Teď už v tom nebyla jen ona.
Z očí ji už netekla jediná slza. Už neměla sílu na to, aby ještě nějakou ze sebe dokázala vydrat. Už neměla energii na to, aby trhala závěsy, párala matrace a cupovala polštáře. Už neměla vztek. Už cítila jen tu bolest. Jenom tu bolest a víc nic.
Proč jen brala ten telefon? Proč se jen musela o té autonehodě dozvědět? Proč, sakra proč?!
"Já už teď... já už teď nemám proč žít..." vzlykla mu do ramene.
"Ale máš, Lily moje, vždyť přece máš..." zašeptal zoufale.
"Ne... já nechci žít..."
"Ale co já... ty bys mě tu nechala?" ptal se a konejšivě s ní houpal, hladil ji po vlasech a tiskl ji k sobě aby si nic neudělala.
"Oni mě tu taky nechali!"
"Nenechali, museli odejít..."
"Nemuseli! Vždyť mohli ještě žít!" zvolala vztekle a rozechvěla se dalším pláčem.
"Vždyť oni tu jsou! Dívají se na tebe. A jsou moc smutní z toho, jak tě vidí!"
"Tak neměli umírat! Proč mi to udělali? Proč? Jamesi... řekni mi proč..." šeptala zoufale. "Já je potřebuju… potřebuju rodiče…
"Každý jednou odejde... Někdo dřív a někdo později," připomněl ji krutou pravdu. "My dva taky umřeme a kdoví, jestli to bude zítra, za rok, za dva... nebo až za šedesát let..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | 23. července 2007 v 1:29 | Reagovat

Máš tu krásné a zábavné příběhy. Jako fanynka Jamese a Lily musím říct, že tenhle blog je skutečně vynikající. Jen tak dál!

2 Maysie Maysie | Web | 17. října 2007 v 23:00 | Reagovat

Nápodobně,užmi i došlo že je to převážně jen o J a L =) takže šup a koukej tohle dopsat..! =)

3 maure maure | 24. prosince 2007 v 16:38 | Reagovat

Tak co se týká pokráčka, Brabikate ho má prý rozepsané... Ale už hodně dlouho, takže uvidíme.

4 Wen Wen | 30. ledna 2008 v 16:57 | Reagovat

Bůůůůů... Jak dojemné....

5 jaja jaja | 6. dubna 2008 v 0:03 | Reagovat

je to nadherne..naozaj prekrasne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama